Něco, co by jste měli a teď či v budoucnu mohli vědět, aby jste pochopili...

1. dubna 2016 v 17:54 | CarolinLily |  Blog a tak dál
Něco, co by jste měli a teď či v budoucnu mohli vědět, aby jste pochopili...

Tuším, že asi každý, kdo se sem kdy dostal, zjistil něco o tom, jak se tu ,,objevilo" fanfiction, co zní spíše jako parodie, ale to stranou.

Před několika jistými lety jsem jaksi ,,okopírovala" povídku...

Důvod?

Dokonalý blog, dokonalá autorka.. a nakonec i dílo.

Opak mě a mého okolí...

Svoji psychologickou/psychickou stránku z té doby tu rozebírat moc nebudu, ale když člověk realisticky uvažuje o sebevraždě a snaží se o únik ze světa, který ho nenávidí, dělá všemožné věci. (Úvahy o sebevraždě ne z legrace...)


Poté, co se jistý člověk, ano autorka, dozvěděl o tomto, mne kontaktoval, nepřišlo mi to zrovna v pořádku, důvodem je způsob, jak mne kontaktovala. Sice nemohla nic vědět o mém já, ale i když jsem jí to vysvětlila, nějak to nefungovalo. Nebrala ohled.

Nyní o nějaký ten čas později, co jsem se opět přihlásila na blog, jsem trochu více v pohodě (pokud tím je možno nazývat to, že se už nechci zabít...) a tak jsem toto napsala.

I když jsem nejdřív neměla nervy ani odvahu to napsat, nakonec to přidávám. Ono když se vám na blogu i potom, co se jakýsi ,,spor" už dobu neřeší (konkrétně několik let) objeví dost neinteligentní komentář narážející na něco, o čem autor toho příspěvku nemá ani nejmenší ponětí, dost vás to naštve, ale ono lze zachovat chladnou hlavu a nezablokovat tu osobu a nesmazat koment, stačí jí jen dokázat, že je to jinak, než se domnívá.

Snad si to ti, kteří mají přečtou a pochopí... protože v jiném případě by to nemyslelo dopadnout zrovna dobře.

Původní autorku, které se též připisuje část autorských práv na děj povídky, hlavní přece patří jisté britské queen of Potterheads, mám velmi ráda, i když to pravděpodobně nikdy nepochopí, vážím si jí a chápu, že se chovala trochu podivně, míň než já aspoň, možná bych jí vytkla, že poslední (zatím) kus její povídky se trochu divný, ok nedává to skoro smysl, (hlavně časový rozdíl...) ale jinak ať píše dál, je tu velká možnost, že to, co jsem tu již napsala a o čem tu byly vedeny spory upravím a zcela jistě to označím jako fanfiction, i když to jsem už vlastně udělala, no nic, pochopte to nějak.

A poznámka pro pochybného hatera...

...Nekomentuj léta starou věc, o které nic nevíš, nebyl jsi v ní účasten a ani nemáš právo to řešit, jelikož to nevyřešíš. Díky.

Snad si toto přečte alespoň autorka (NikaV), další komentátor (JaF) a třeba i hater (Angela), samozdřejmně i další návštěvníci...



CarolinLily
 

Něco k povídkám

26. ledna 2015 v 15:55 | CarolinLily
Vzhledm k tomu, že jsem nic dlouho nepřidala. Chodím na střední takže nemám moc času. k Holly teď nemám hothový článek - tedy přepsaný na net. tak je tu něco z další části, která není dodělaná. a je o několik kapitol dál. Takový úryvek. I když, vlastně malá část rozhovoru...


Poznámka autora

20. ledna 2015 v 21:16 | CarolinLily
Ahoj, chci se všem omluvit, že dnes nebude nový díl Holly. I když jsem ho zkontrolovala, opravila i přepsala. Tak se prostě po takové práci se muselo něco stát. Resetoval se mi internet, celá stránka (u tabletu je to normální) takže bude až zítra.
Takže se omlouvám, omluvte prosím můj tablet.
CarolinLily
 


2. verze Holly

30. prosince 2014 v 21:31 | CarolinLily |  FANFICTION ,,Holly"
Toto je 2. verze Holly odehrává se na konci 5. ročníku studia Harryho Pottera, toto by měla být asi 3. kapitola, ale vzhledem k tomu že v předešlých dvou se nevyskytuje přímo, je tato první.


Harry seděl na gauči ve svém novém pokoji na Grimmauoldově náměstí a znovu si prohlížel svou novou učebnici od Snapea.

O Caroline

29. října 2014 v 11:45 | CarolinLily |  O Caroline, Lily a dalších
O mě (Caroline)

Tak něco o mě.
Jsem dívka.
Moje nejoblíbenější barvy jsou Zelená, Stříbrná a Černá.
Jsem z kouzelnického světa.
Mám docela velkou rodinu.
Moje rodina je čistorevná
Mám zrzavé vlasy ale spíše barvy krve.
Mám zelené smaragdové oči.
Jsem metafomág.
Dcera víly (nymfy).
Moji rodiče zemřeli, když mi byl asi rok.
Bydlím u tety a stríce.
A dvěma bratranci.
Mám magické dvojče.
Je ze skoromudolvské rodiy.
Můj patron je něco jako smrtonoš s bílu náprsenkou.
Chodila jsem do Nebelvíru, Havraspáru, Mrzimoru i Zmijozelu.
Jsem vystudovaná bystrozorka.
Jsem zasnoubená s Siriusem.
Mám dceru Holly.
Mám syna Harryho. (od Lily magická dvojčata Lily zemřela)
Po smrti Brumbála a pádu Voldemorta ředitelka školy čar a kouzel v Bradavicích a šéfka byztrozorů na minisetrtvu kouzel.

Něco k Holly - obrázky

6. října 2014 v 14:23 | CarolinLily |  Obrázky k Holly
Takže tady je malá Holly s Caroline
CarolinLily

Holly - Odjezd do školy 5.

1. října 2014 v 15:26 | CarolinLily |  FANFICTION ,,Holly"
Tak další kapitolka a k tomu anketa :) CarolinLily


Od mého setkání s Harrym se mi o něm zdálo ještě častěji. V mých snech byl někdy i několik dní po sobě. Někdy se procházel Příčnou ulicí a šel do Gringottovy banky nebo byl v malém pokoji, který byl plný rozbitých hraček, a četl si v učebnicích do školy. Snažila jsem se s těmi sny moc netrápit. Za ta léta jsem už přišla na to, že nejlepší je ignorovat je.
Když jsem zrovna nebyla ve svém pokoji a nečetla si v učebnicích, byla jsem s Annie. Snažila jsem se s ní strávit co nejvíce času, protože ji celý rok neuvidím. Celý měsíc jsem hledala vhodnou chvíli, jak jí říct o svojí nové škole. Trápilo mě, že to před ní musím tajit.
Také jsem se snažila, aby Annie neměla žádnou příležitost promluvit si s Tomem nebo Valerií. Tom se ze mě často snažil dostat, kdo je Hagrid a k čemu ty nákupy. Poté, co zjistil od vychovatelky, že v září odjíždím do nějaké internátní školy, se mě začal vyptávat ještě víc. Trochu jsem se bála, aby se nepokusili něco najít v mém pokoji, až budu s Annie venku. Proto jsem začala věci do školy schovávat. Naštěstí jsme s Annie před lety zjistily, že v tehdy ještě našem pokoji je za stolem ve zdi menší výklenek a díky stolu je důkladně schovaný. Společně s Annie jsme si tam začaly schovávat naše společné tajmství.
Přesto to neřešilo můj problém s Annie. Každou noc, těsně předtím než jsem usnula, jsem si slibovala, že zítra jí to už určitě řeknu. Bohužel, jsem jí to stále neřekla. Prázdniny se začaly chýlit ke konci a mě zbýval už jen týden do odjezdu. Annie mezitím vymýšlela, kam si společně ve třídě sedneme. Shodly jsme se na tom, že nejlepší místo je v řadě u katedry, kde na nás učitel pořádně nevidí, když sedí.
Zbývaly my už pouhé dva dny do odjezdu, když jsem se ráno probudila s tím, že dnes už to Annie říct musím. Byly jsme domluvené, že za mnou přijde dopoledne. Ráno jsme se snídala a pak jsem čekala ve svém pokoji. Vzala jsem si knihu Dějiny čar a kouzel a četla si v ní. Hůlku jsem položila vedle sebe na postel, protože mě v kapse tlačila. Začetla jsem se do knihy natolik, že jsem neslyšela, jak někdo jde nahoru po schodech. Zvedla jsem hlavu od knihy, až když někdo otevřel dveře. Ve dveřích stála naštvaná Annie.
"Proč jsi mi neřekla, že odjíždíš na nějakou internátní školu?"
"Já…" zaváhala jsem.
"Proč jsi mi neřekla, že jsi podala přihlášku na jinou školu?"
"Na žádnou školu jsem přihlášku nepodala. Prostě si mě vybrali."
"Jak dlouho to víš? Od té chvíle, jak tě navštívil ten obr?"
"Jak víš o Hagridovi?" zeptala jsem se jí.
"Valerie," odpověděla mi jedním slovem. Annie přejela pohledem po pokoji a její zrak spočinul na hůlce, která ležela vedle mě. Potom se podívala na knihu, kterou jsem pořád držela v ruce.
"Takže je pravda, co ti dva říkali."
"Co kdo říkal?" zeptala jsem jí, ale už jsem tušila odpověď. Nebyla jsem si akorát jistá, na co všechno Tom s Valerií přišli.
"Dala ses na nějaký dávný satanismus, okultismus nebo kdo ví co. Myslí si, že tě odvezou někam do blázince."
"A ty tomu věříš taky?" Doufala jsem, že odpoví ne. Nevěřím tomu, že by řekla ano. Blázen nejsem, jsem jenom čarodějka.
"Možná seš někdy šílená, ale do blázince nepatříš." V duchu se mi ulevilo a spadl kámen ze srdce.
Vstala jsem a zavřela za Annie dveře. Ze svého nočního stolku jsem vytáhla dopis, který mi před měsícem přinesl Hagrid, a podala jsem ho Annie.
"Přečti si to." Annie mě poslechla a přečetla si dopis. Když dočetla, užasle se na mě podívala.
"Ty tomu věříš?"
"Tenhle dopis mi před měsícem přinesl Hagrid, což je tak trochu obr. Nejdřív jsem tomu také nevěřila, ale předvedl mi kouzlo." Vrátila jsem se zpátky ke stolku, kde ležel kamínek od Annie. Vzala jsem ho do ruky a ukázala ho Annie. "Tenhle kamínek přímo před mýma očima levitoval, když na něj Hagrid zamířil deštníkem. Když mě a Harryho vzal pak další den nakupovat, viděla jsem další kouzla. Stáli jsme před cihlovou zdí, a když Hagrid na jednu cihlu poklepal deštníkem, cihly se samy posouvaly, dokud nevzniknul vchod. A taky…" vzala jsem do ruky hůlku. "…jsem sama něco podobné kouzlu provedla. Když jsem si vybírala hůlku, zkusila jsem mávnout se spoustou hůlek a žádná z nich nereagovala. Pak jsem zkusila tuhle. Když jsem zkusila jí, začala svítit a hřát. Cítila jsem brnění v prstech. Byl to…" na chvíli jsem se odmlčela, ale pak jsem pokračovala "…stejný pocit, jako když jsem tenkrát odhodila Valerii. Teď konečně dává smysl, jak se mi to podařilo. Bylo to kouzlo a udělala jsem to já." "Můžeš to zopakovat?" zeptala se mě.
Zavrtěla jsem hlavou. "Čarovat můžu jenom ve škole. Mimo školu budu moc čarovat, až budu dospělá."
Annie se na mně zklamaně podívala. "Škoda. Kdybych nějaké viděla, tak bych tomu věřila úplně," řekla potichu. Přála jsem si, abych jí mohla nějaké kouzlo ukázat. Co by se stalo, kdybych provedla kouzlo? Mají na to nějaké zařízení, které sleduje, kdo kde provádí kouzlo? Na druhou stranu tady nikdo není. Navíc mávnutí hůlkou, není pořádné kouzlo. Podle toho, co jsem si zatím přečetla v učebnicích, musím říct formuli, abych provedla nějaké kouzlo.
"Tak sleduj." Zatáhla jsem rolety na okně a vzala do ruky hůlku. Zkusila jsem s ní mávnout, ale nic se nestalo. Zamračila jsem se. Kam se podělo brnění v prstech a proč hůlka nesvítila a ani nehřála? Necítila jsem nic, když jsem s ní mávnula.
Zavřela jsem oči a vzpomínala. Co jsem udělala předtím, než jsem mávnula hůlkou? Představovala jsem si, co by měla ta pravá hůlka udělat. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela jsem oči. Přestavila jsem si brnění v prstech, a jak hůlka začíná svítit a hřát. Najednou to přestalo být představou a stalo se to skutečností. Cítila jsme brnění v prstech. Otevřela jsem oči a hůlka svítila a hřála stejně jako předtím v obchodě. Svítila a hřála postupně víc. Nechtěla jsem teď žádnou oslepující záři, proto jsem hůlku položila na stolek. Hůlka ihned přestala zářit a světlo postupně vyhasínalo.
Podívala jsem se na Annie, která na mě udiveně koukala s otevřenou pusou.
"Věříš mi?" Annie přikývla. "Co všechno Tom s Valerií vědí?" zeptala jsme se jí.
"Vědí akorát, že jsi byla nakoupit s nějakým divným obrovitým chlapem. To jsi nakupovala věci do školy, že jo?"
Přikývla jsem. "Koupila jsem si oblečení, kotlík, dalekohled, váhy, lahvičky na lektvary, přísady a tuhle hůlku. Jo a ještě učebnice."
"Oblečení?" Tohle bylo pro ni typické. Já jí vyjmenuju seznam čarodějných pomůcek a ona zareaguje na oblečení.
"Tohle by se ti nelíbilo. Je to taková uniforma, co budeme muset nosit." Otevřela jsem skříň a vyndala jsem z ní hábit, který visel až úplně vzadu na ramínku.
Annie se podívala na hábit a prohlásila: "Kouzelnický svět má zvláštní smysl pro módu. Nechceš si to zkusit? Chci vidět, jak v tom vypadáš."
"Nechci si to zkusit. Když si to zkusím, tak se mi budeš smát."
"Jo, to máš pravdu. Nějak si tě v tom neumím představit," smála se mi.
"Hele! Nesměj se mi. Až jednou dodělám školu a budu už smět čarovat, tak mi budeš závidět."
"Jo, ale to je až za dlouho. Do té doby se ti můžu smát za ty…hábity." Pak se zarazila. "Budeš mi psát, že jo? Budeš mít přístup k internetu nebo k nějaké poště?"
"No, nejsem si moc jistá. Mám takový pocit, že čarodějové posílají dopisy po sovách. Takže když mi Harry půjčí sovu, tak ti budu psát."
"Harry? Kdo je Harry?" zeptala se mě.
"Je to jenom jeden kluk, který byl s námi nakoupit věci do školy," odpověděla jsem jí trochu nejistě. Nebyla jsem si jistá, jestli bych jí neměla říct o tom, že se mi o Harrym už několik let zdá.
"A? Poznám, když je v tom něco víc. Tak jak je to s ním?"
"Já…mě se o něm zdálo. Nemyslím to tak, že by se o něm zdálo potom, co jsme se s ním seznámila. V mých snech se objevuje asi čtyři roky. Nejprve se mi o něm zdálo jenom párkrát za rok, ale poslední dobou je to skoro každý týden."

Naštěstí se Annie rozhodla nechat to být a já jsem jí ukázala, co dalšího jsem nakoupila. Zbytek dne jsme si prohlížely moje nové učebnice. Slíbily jsme si, že si budeme pořád psát, i když budu, kdo ví kde. Annie se dohodla s vychovatelkami, že tady ty poslední dvě noci před odjezdem bude spát se mnou v pokoji. Povídali jsme si spolu skoro až do rána. Někdy v době mezitím, co nám přišla poprvé vynadat vychovatelka poprvé, že máme ještě rozsvíceno, a podruhé, že děláme moc velký hluk, jsem ji pověděla Harryho příběh. Obě jsme se shodly na tom, že má smutný osud.
Další den jsme strávily také spolu. Šly jsme se projít ven. Udělaly jsme si procházku po místech, kde jsme dřív trávily společně čas. Probíraly jsme, jak to bude na nové škole vypadat. Na náměstí s trhy se mi Annie na chvíli ztratila, ale po chvíli mě našla a my pokračovaly dál. Večer jsme pak společně balily věci. Annie mi sehnala od svých adoptivních rodičů velký kufr, což je dobře, protože do těch malých, co máme v sirotčinci, se pořádně nic nevejde. Další den jsem měla já odjet do školy a Annie čekal také první den v nové škole. Na rozdíl ode mě, škola jí začíná už v osm hodin. Na druhou stranu má zítra jenom jednu hodinu, takže se spolu stihneme rozloučit.
Na rozdíl od včerejší noci, jsme tentokrát šly spát brzo. Chtěla jsem být ráno odpočatá.
Bohužel moje sny měly se mnou jiné úmysly. Opět se mi zdálo o Harrym, ale to není už žádné překvapení. Nejprve tam byl Harry, když mu byl asi jenom rok. Poznala jsem ho podle jeho očí a černých vlasů, které už tehdy byly rozčepýřené na všechny strany. Harry seděl v dětské postýlce, když se k němu přibližovala osoba v kápi s nataženou hůlkou v ruce, která mířila přímo na Harryho. Vedle postýlky ležela na zemi postava, které nebylo vidět do tváře a ani se mi nedařilo rozpoznat barvu vlasů. Vím jen, že byly dlouhé až po lopatky. Osoba v kápi něco zamumlala a z hůlky vyšlehlo zelené světlo, které osvítilo Harryho. Potom už nic nebylo.
Prudce jsem se posadila v posteli. Trvalo mi skoro minutu, než jsem si uvědomila, že jsem ve svém pokoji a vedle mě, na své druhé posteli leží Annie. Vstala jsem z postele a podívala se z okna. Venku byla ještě tma, ale v dálce už začínalo svítat. Podívala jsem se na hodiny na nočním stolku. Bylo chvíli před pátou hodinou ranní. Vyšla jsme ven z pokoje a zamířila jsem dolů do kuchyně. Chtěla jsem se něčeho napít a cestou si pročistit hlavu. Dole jsem si nalila trochu pomerančového džusu do skleničky a šla si sednout do klubovny. Když jsem si sedla do křesla, zaslechla jsem hlas.
"To jsi náměsíčná nebo máš jen žízeň?" Málem jsem vyskočila dva metry do vzduchu. V křesle vedle mě seděl Tom.
"Uvědomuješ si, že jsi mi teď málem způsobil infarkt?" zeptala jsem se ho, když jsem se snažila uklidnit. Srdce mi tím leknutím bilo jako splašené.
"Špatné svědomí? Že by jsi něco skrývala?" zeptal se mě.
Zamračila jsem se na něj. "A ty jsi upír, který čeká na svítání, než zaleze do rakve?" Napila jsem se džusu.
"Já tu jsem každé ráno. Tohle je jediná chvíle, kdy je tady trochu klidu."
"To nejspíš proto, že všichni normální lidi spí." Odsekla jsem.
"Takže sebe nepočítáš mezi normální lidi?" Podíval se na mě.
"Jenom jsem měla zlý sen. To je všechno."
"Já jsem si myslel, že se nemůžeš dočkat odjezdu do školy."
"Nechtěl si říct do blázince?" zeptala jsem se ho trochu jízlivě.
Tom se zamračil. "Tak jsme to nemysleli."
"A jak jinak se to dá myslet? Tohle má jedno jediné prostě vysvětlení, ale já tě zklamu. Do žádného blázince nejedu. Je to obyčejná internátní škola, kam se docela těším. Konečně vypadnu tady odtud z tohohle domu. Konečně nebudu muset být v tvojí a Valeriině blízkosti. A udělej pro mě něco. Vyřiď tohle taky Valerii."
Potom jsem se položila skleničku na stolek a odešla jsem nahoru do pokoje. Lehla jsme si do postele a někdy kolem šesté hodiny usnula. Nejspíš se mi zdál nějaký sen o Harrym, ale už to byl jeden z těch obyčejných snů, kde Harry s Hagridem byli v obchodě s kotlíky. Spala jsem jenom hodinu, protože mě v sedm hodin probudila Annie, když odcházela do školy. Jenom jsem se otočila na druhý bok a spala dál. O půl hodiny později jsem se znovu probudila a tentokrát jsem už vstala. Včera jsme s Annie rozebíraly, co je nejvhodnější vzít si na cestu do vlaku. Netušila jsem, jak dlouho budu sedět ve vlaku a jestli někde ještě nebudeme přestupovat. Rozhodla jsem se, že si obléknu džíny a triko, tím nic nezkazím. Navíc se stejně někde po cestě nejspíš převléknu do hábitu. Nechtěla jsem si hábit oblékat už teď v mudlovském světě.
Annie dorazila do domova kolem půl desáté. Společnými silami jsme zkusily snést můj kufr dolů ze schodů, ale nešlo to, pomohl nám jeden starší kluk. Zbytek cesty jsme už kufr táhly samy. Naštěstí byl na kolečkách, takže byl i docela lehký. Městskou hromadnou dopravou jsme dojely k nádraží.
"Tak odkud ti to jede?" zeptala se mě Annie.
"Z nástupiště devět a tři čtvrtě."
Annie se na mě překvapeně podívala. "Nespletla ses?" Zavrtěla jsem hlavou. "Hmm…tak to jsem zvědavá, jak to nástupiště najdeš."
Kufr jsme dovezly k nástupišti devět a deset, ale mezi nimi byla jenom cihlová zeď. Zkusila jsem se jí dotknout, ale pořád tam stála pevně.
"Nějaký instrukce k tomu nemáš?"
"Nejspíš musím poklepat na jednu z těch cihel hůlkou jako u vchodu do Příčné ulice. Jenže nevím, na kterou mám poklepat."
"No, když budeš hůlkou ťukat do všech cihel, tak budeš vážně nenápadná" řekla mi Annie. Bohužel, měla pravdu. Rozhlédla jsem se kolem. Jestli by měl tady odsud odjíždět vlak do Bradavic, neměla by tady být spousta čarodějů v hábitech loučící se se svými dětmi? Nikde kolem ale nikdo nebyl. Ledaže by byli oblečeni v mudlovském oblečení. Stejně bych ale někde zahlédla, jak někdo kromě kufru si nese také sovu.
Doufala jsem, že alespoň zahlédnu Harryho. Třeba mu Hagrid řekl, jak najít vlak. Bohužel, nikde jsem žádného černovlasého kluka s brýlemi neviděla. Podívala jsem se na hodinky. Zbývala mi ještě hodina času. V nejhorším případě si tady sednu u zdi a budu čekat, dokud kolem neprojde nějaký student.
Někdo mi poklepal na rameno. Otočila jsem se a zjistila jsem, že se koukám do tváře Draca Malfoye.
"Ahoj. Říkal jsem si, jestli to náhodou nejsi ty."
"Ahoj," pozdravila jsme ho. Annie se na mě zvědavě podívala. Uvědomila jsem si, že jsem jí o mém setkání s Dracem nic neřekla.
"Annie, tohle je Draco. Draco, tohle je Annie."
Draco se podíval na Annie tím svým pohledem. Poznal, že je mudla a tak se na ní i tak díval. Vzpomněla jsem si na to, co mi vykládal v obchodě o čarodějích z mudlovských rodin. Když si tohle myslel o nich, tak o mudlech si musel myslet něco mnohem horšího. Nebylo dobře, že se tu ti dva potkali. Pokusila jsem se proto o odvedení Dracovi pozornosti jinam.
"Draco, víš jak se dostat k vlaku?"
Draco přikývnul. "Musíš projít tady tou zdí."
"Projít zdí?" překvapeně jsme se na něj podívala.
"No, asi to vypadá trochu divně, ale nic na tom není. Prostě musíš jít přímo k té zdi a nezastavovat se."
"A taky se nesmíš bát, že do ní narazíš," ozval se slabý hlásek. Rozhlédla jsem se a zjistila jsem, že se Draca drží za ruku malá blonďatá holčička v zelených šatičkách. Mohlo ji být tak devět nebo deset let.
"Ahoj," usmála jsem se na ní přívětivě. Zvědavě na mě koukala a pevně svírala Dracovu ruku. "Já jsem Holly." Natáhla jsem k ní ruku a ona si se mnou potřásla s rukou.
"Já jsem Rebeka," představila se mi.
"Moje mladší sestřička," dodal Draco.
"Nezmínil ses mi předtím, že máš sestru."
"Nebyla příležitost," pokrčil rameny. "Chceš jít první nebo půjdeš až po nás?" zeptal se mě a ukázal přitom na přepážku mezi nástupištěm devět a deset.
"Asi půjdu až po vás. Rozloučím se zatím s Annie." Draco se podíval na Annie opovržlivým pohledem. Nic neřekl a prošel s Rebekou zdí, jako kdyby tam ta zeď vůbec nebyla.
Otočila jsem se k Annie. "Tohle bude asi čas na rozloučení."
Annie si povzdechla. "Nemám ráda loučení."
"No, uvidíme se za rok."
"Slib mi, že mi budeš psát. I kdyby tam nebyl internet, telefon ani klasická pošta."
"Slibuju, že najdu způsob, jak ti psát. I kdybych ti ty dopisy měla nosit osobně." Annie se rozesmála.
"Na vánoční a velikonoční prázdniny přijedeš?"
Pokrčila jsem rameny. "Nevím, jaké to tam bude. Třeba se mi tam bude chtít zůstat i na Vánoce a Velikonoce."
Annie vytáhla z kapsy malý balíček a podala mi ho. Překvapeně jsem se na ni podívala a balíček jsem si vzala. Když jsme ho otevřela, byl v něm lesklý, stříbrný náramek s několika přívěsky. Annie mi pomohla připnout náramek na ruku.
"Nemůžu tam být s tebou, abych na tebe dohlédla, tak alespoň budeš mít náramek pro štěstí."
"Škoda, že já pro tebe nic nemám."
"Mě bude stačit, když mi za sedm let něco vyčaruješ," usmála se na mě.
Naposled jsme se objaly, než odjedu. Potom jsem vzala kufr a vykročila směrem ke zdi. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se nebála. Měla jsem strach z toho, co mě čeká za zdí. Zavřela jsem oči a s kufrem v ruce jsem vyšla vstříc svému novému životu.

Takže tohl byla 5. kapitolka. Komentujte a nezapomeňte a anketu.
CarolinLily

Holly - Nákupy na Příčné 4.

21. září 2014 v 16:04 | CarolinLily |  FANFICTION ,,Holly"
Překvapeně jsem na něj koukala. Myslela jsem si, že jsem si ho jenom vymyslela. Teď tu stál přede mnou a vypadal stejně jako v mém snu. Měl úplně stejné zelené oči jako já, ale jinak vypadal jinak. Kromě toho, že na nose měl brýle, které byly kulaté a poslepované izolepou, měl černé střapaté vlasy, které by potřebovaly hřeben. Všimla jsem si, že je stejně jako já vysoký a hubený. Byli jsme asi stejně vysocí, on byl možná o několik centimetrů vyšší než já. Stejně jako v mých snech byl hubený, což ještě více zvýrazňovalo jeho oblečení. Jindy měl na sobě pytlovité kalhoty a vytahané triko, do kterého by se vešel rovnou třikrát. A teď džíny a triko ale na tak velké.
Uvědomila jsem si, že asi musím vypadat divně, když takhle stojím, nic neříkám a jenom na něj koukám. Proto jsem mu odpověděla na pozdrav:
"Ahoj. Já jsem Holly Becker, říkej mi Holly." Pokusila jsem se o bezstarostný tón, jako kdybych nebyla vůbec překvapená tím, že ho vidím. Nikdo si naštěstí nevšiml, že bych byla nějak překvapená. Přesto jsem ho ale nepřestávala sledovat. Není tohle náhodou sen? Nenápadně jsem se lehce štípla do ruky. Zabolelo to, takže jsem vzhůru nespím.
"Myslím, že můžeme vyrazit." Obrátila jsem se na Toma a Valerii a zeptala jsem se jich: "Vyřídíte vychovatelce, že jsem šla nakoupit věci do školy?" Tom přikývnul, takže jsme mohli jít. Hagrid a Harry prošli dveřmi ven na ulici, já jsem se ještě ve dveřích otočila a řekla jim "Užijte si to tady."
Všichni tři jsme prošli několika ulicemi, aniž by někdo z nás řekl jediné slovo. Po chvíli jsem se ale musela zeptat na to, co mi vrtalo hlavou už od rána.
"Hagride?" zeptala se opatrně.
"Copak?"
"Z čeho mám všechny ty věci do školy zaplatit? Hůlka, hábity, kotlík… To určitě musí stát hodně peněz."
"S tím si nedělej starosti," odpověděl jí "V Bradavicích máme takovej fond pro děti, který nemaj dostatek peněz na pomůcky do školy. Mám pro tebe sebou nějaký ty galeony."
"Galeony?" zeptal se Harry a já jsem se na něj překvapeně podívala. Myslela jsem, že patří do kouzelnického světa, takže o něm už něco bude vědět. Možná ale vyrůstal taky mezi mudly jako já.
"To je takový platidlo" odpověděl mu Hagrid. "Galeony jsou ty zlatý mince, stříbrný jsou srpce a bronzový svrčky. Galeony mají hodnotu sedmnácti srpců a jeden srpec devětadvaceti svrčků."
"A za kolik liber platí jeden galeon?" zeptala jsem se Hagrida.
"Tak to ti nepovim. Já librama neplatim, takže o tom nic netušim. Jestli chceš, můžem se na to zeptat skřetů v bance."
"Skřetové v bance?" podivila jsem se.
"Nemyslim mudlovskou banku. Myslel jsem kouzelnickou banku u Gringottovejch. Vedou ji skřetové. Trezory jsou umístěný někde hluboko pod Londýnem a pod těma vlakama, jak s nima mudlové jezdí pod zemí. Mudlové nic netušej a to je dobře. Vono ministerstvo kouzel nechce, aby mudlové vo nás nevěděli. Proto je to všechno hodně utajený, aby mudlové nic nezjistili."
"Podle Hagrida některý trezory prý hlídají i draci," dodal Harry.
"Fajn, takže kromě toho, že existují kouzla, čáry, kouzelníci a tak, existují i draci a skřetové… Neexistují takhle náhodou i víly, trollové, upíři a vlkodlaci?"
"Náhodou jo," odpověděl mi Hagrid.
"Tak tady chybí už jenom Artuš a Excalibur." Najednou jsem si na něco vzpomněla. "Hagride? Včera jste řekl, U Merlina'. Znamená to, že Merlin kdysi existoval?"
Hagrid přikývnul "On a Morgana jsou první čarodějové, který známe, a proto jsou tak slavní. Morgana se považuje spíš za zakladatelku černý magie a Merlin za zakladatele bílý magie. Před nima určitě nějaký další čarodějové existovali, ale neznáme žádný konkrétní." Po chvíli ještě dodal: "A nevykej mi. I tady Harry mi tyká." Přikývla jsem.
Zbytek cesty jsme už nic neřekli. Hlavou mi vířila spousta otázek, ale nechtěla jsem se pořád na něco vyptávat. Kromě kouzelnického světa mě také zajímalo, proč Harry nakupuje s Hagridem a ne se svými rodiči. Možná stejně jako já nemá rodiče a vyrůstal v nějakém jiném dětském domově. Proč se mi ale o něm zdálo? Možná bych se na to pak mohla zeptat Hagrida, jestli o tom něco neví.
Dorazili jsme do jedné londýnské ulice, která se nijak nelišila od ostatních. Byl tady obchod s hudbou, ale jinak nic zajímavého. Hagrid zastavil. Nejdřív jsem si myslela, že chce přejít po přechodě na druhou stranu ulice, ale on byl otočený směrem k budově vedle obchodu s hudbou. Podívala jsem se také na tu budovu vedle. Byla to jen malý, zchátralý domek s oprýskanou omítkou. Nad dveřmi visela výsevní cedule ve tvaru kotle a nad ním bylo velkými písmeny napsáno: DĚRAVÝ KOTEL.
Lidé okolo si toho domu vůbec nevšímali a nebýt toho, že se Hagrid na ten dům díval, tak bych si ho stejně jako ostatní nevšimla. Hagrid přistoupil k velkým dveřím z černého dřeva, vzal za kliku a vešel dovnitř. Já s Harrym jsme šli hned za ním.
S překvapením jsem zjistila, že vevnitř je hodně lidí a byl tam hluk, přestože venku to vypadalo, že je tady prázdno a ticho. Já a Harry jsme byli jediní, kdo měl na sobě nějaké obyčejné mudlovské oblečení. Většina lidí na sobě měli hábity, klobouky, pláště a jeden člověk měl na sobě kimono.
Hagrid přešel k baru, za kterým stál nějaký plešatý chlápek, kterého Hagrid oslovil.
"Zdravim, Tome" pozdravil ho.
"Ahoj, Hagride. Dáš si to, co obvykle?" odpověděl mu Tom. Mě a Harryho si vůbec nevšimnul.
Hagrid zavrtěl hlavou. "Musíme zajít nakoupit. Mám tady dva prváky, kteří potřebují věci do školy." Hagrid ukázal na nás dva a pak ještě dodal: "Ale někdy během příštího týdne se asi stavím." Tom ale jeho poznámku už neslyšel. Díval se na Harryho, jako kdyby měl nad hlavou svatozář. Podívala jsem se stejně jako on na Harryho a všimnula jsem si, že má na čele jizvu ve tvaru blesku, která byla doteď schovaná pod vlasy. Právě na tu jizvu se Tom díval.
"To je Harry Potter," řekl hlasitěji, než měl, protože se k nám otočily zraky všech lidí v místnosti. Všichni ztichli a dívali se na Harryho. Vzápětí už se k nám nahrnula skupina lidí. Každý si chtěl s Harrym potřást rukou a každý se mu představoval. Harry se v takové pozornosti lidí cítil nesvůj a zároveň byl i tím trochu překvapený. Mě si naštěstí nikdo nevšímal a za to jsem byla vděčná. Nejsem ráda středem pozornosti, takže jsem teď Harrymu nezáviděla. Přesto mi ale nebylo jasné, proč je Harry tak slavný. Možná má slavné rodiče nebo něco slavného udělal. Musím se ho pak na to zeptat.
Potom, co všichni v místnosti si potřásli rukou s Harrym, někteří si přišli dokonce i několikrát, nás oba dva Hagrid odvedl do zadní místnosti. Nechápala jsme proč, protože tam nic nebylo, jen jedna popelnice v rohu.
"Hagride? Co tady děláme?" zeptala jsem se ho. Hagrid mi neodpověděl a vytáhnul z jedné z kapes svůj růžový deštník. Chvíli se díval na stěnu před námi a po chvíli ťuknul do jedné cihly. Cihly se začaly posouvat, až nakonec vytvořily vchod. Za zdí byla ulice, ve které byla spousta čarodějů a čarodějek v hábitech a špičatých kloboucích.
"Vítejte v Příčný ulici!" řekl Hagrid. "Tady nakoupíte všechno, co potřebujete do školy. Napřed musíme zajít do banky.
Prošli jsme cihlovým vchodem do ulice. Všude bylo hodně lidí, takže bylo těžké mezi nimi projít. Naštěstí jsme šli za Hagridem a před ním lidé automaticky uhýbali. Většina lidí byla oblečená v hábitech a špičatých kloboucích. Procházeli jsme kolem různých obchodů třeba kolem Velkoprodejny Mžourov, před kterým bylo na bidýlku několik sov, a ve výloze byly kočky v klecích.
Zastavili jsme se až před tou největší budovou, která byla na konci ulice.
"Holly, chceš jít s námi nebo pujdeš rovnou nakupovat?" zeptal se mě Hagrid.
Podívala jsme se na budovu. Lákalo mě jít se dovnitř podívat a zajímalo mě, jak vypadají skřeti. Nelíbila se mi ale myšlenka, že bych musela sledovat Harryho bohatství, když já nemám nic.
"Radši se půjdu kouknout po obchodech" řekla jsem. Hagrid mi podal váček s penězi, který byl bohužel docela lehký. Schovala jsem váček s penězi do kapsy.
"Tohle je takový příspěvek vod školy. Má to stačit akorát tak na nakoupení pomůcek do školy a nějaký drobný navíc. Jo a choď jenom tady po tejhle ulici a nechoď do žádnejch postranních uliček. Vono tam se scházej všelijaký lidi a pro takovýho prcka jako seš ty, by to tam nebo ouplně nejlepší. Tak se sejdeme za hoďku tady."
Hagrid s Harrym šli nahoru po schodech a prošli stříbrnými, masitými dveřmi. Pak už jsem na ně neviděla, takže jsem se otočila a vešla jsem do davu čarodějů a čarodějek. Teď, když už jsem nešla za Hagridem, bylo mnohem obtížnější projít. Lidé se na mě tlačili ze všech stran. Instinktivně jsem položila ruku na kapsu, kde jsem měla schované peníze, protože tohle musel být ráj pro kapsáře. Nevěděla jsem, jak to je s krádežemi mezi kouzelníky, ale znala jsem Londýn.
Vytáhla jsem z kapsy seznam s pomůckami. Přečetla jsem si znovu celý seznam a rozhodla jsem se, že jako první si zajdu pro hůlku. Rozhlížela jsem se po vývěskách u obchodů, dokud jsem nenašla, co jsem hledala. Všimla jsem si vývěsky, na které bylo napsáno Ollivander - výrobce hůlek. Byl to takový úzký a ošuntělý krámek se zaprášenou výlohou a zvenku nebylo dovnitř vůbec vidět. Otevřela jsem dveře, přičemž zazvonil zvonek dveřmi. Místnost byla malá a skoro úplně prázdná, jen v rohu stál pult a jedna židle Všude kolem byly regály s mnoha podlouhlými krabičkami. Přes tmavá skla dovnitř pronikala jenom trocha slunečních paprsků, a proto byla na pultu postavená lucerna, ze které vycházelo tlumené světlo.
"Přeji dobré odpoledne" ozvalo se od regálů u dveří, které vedly do zadní části obchodu. Stál tam starý, bledý muž s šedivými vlasy a přívětivě se na mě usmál.
"Dobrý den," řekla jsem trochu rozpačitě.
Stařec ke mně přistoupil blíž a prohlížel si mě.
"Hmm… připomínáte mi dvě dívky, které si u mě kupovaly svou první hůlku, ale ony byly dvojčata velmi zvláštní dvojčata. Jedna dlouhá deset a čtvrt palce, z vrbového dřeva s žíní jednorožce a druhá čtrnáct a čtvrt palce vínové dřevo žíně jednorožce. Víte, já si pamatuji každou hůlku, kterou jsem prodal. Mohu znát vaše jméno?"
"Jsem Holly Beckerová" odpověděla jsem mu. V té chvíli se otvřely dveře. Vešla Caroline Blacková a svou hůlku protáčela mezi prsty. ,,Dobrý den, ahoj Holly." ,,Dobrý den přejete si?" Zeptal se Olivander příchozí. ,,Nic jen jsem Hledala Holly." ,,Dobře dobře. Tak zpět." Kývl hlavou výrobce hůlek. ,,Mami! Nevěděla jsem že tu budeš." Řekla jsem Caroline. ,,Říkala jsem ti ž se uvidíme." Usmála se.
"Becker…to mi nic neříká. Vaši rodiče nejspíš nejsou kouzelníci, že ne? Ale co tedy Caroline Blacková?"
"No, já vlastně nevím, kdo jsou moji rodiče. Ale to je moje mamka."
Pan Ollivander se na mě překvapeně podíval. "To je velmi zajímavé. Nyní bychom ale mohli přejít k tomu, proč jste dnes tady. Předpokládám, že si chcete koupit svojí první hůlku."
Přikývla jsem a pan Ollivander odešel dozadu. Vrátil se a v náruči nesl několik úzkých balíčku, které položil na pult.
"Víte, čaroděj si hůlku nevybírá, to hůlka si vybírá jeho," oznámil mi a vzal jeden balíček, ze kterého vyndal hůlku a podal mi jí.
"Mávněte s ní!"
Zkusila jsem mávnout hůlkou. Čekala jsem, že z ní vystřelí alespoň pár jisker, ale k mojí smůle se nic nestalo. Pan Ollivander na to nic neřekl, jen si ji ode mě vzal zpátky a uklidil ji. Podal mi jinou hůlku. Tentokrát už mi nemusel nic říkat a rovnou jsem s ní mávla, ale opět bez výsledku.
Takhle to šlo dál. Zkusila jsem mávnout s hůlkou, ale můj jediný úspěch byl, že se kolem trochu ochladilo. Po deseti hůlkách jsem přestala počítat. Občas pan Ollivander prohodil něco jako "Tahle to určitě bude," ale nikdy se nic zvláštního nestalo. Nevím, kdo z toho byl nervózní víc, jestli já nebo on mamka byla v klidu ale stejně jí to přišlo divné. Začínalo mě napadat, jestli jsem vůbec čarodějka. Třeba se někde spletli, já sem vůbec nepatřím, a proto si mě žádná hůlka nevybrala.
Pan Ollivander zašel dozadu pro další baličky s hůlkami. Podívala jsem se na hodinky. Za deset minut se mám sejít s Hagridem a s Harrym, takže všechen čas jsem strávila vybíráním jedné hůlky. Podal mi jednu hůlku a já jsem myslela na to, jak by ta hůlka měla reagovat. V ruce bych měla cítit brnění. Z hůlky by mělo vycházet světlo a kolem by se mělo oteplit. Tak bych poznala, že je to ta pravá.
Zavřela jsem oči, a aniž bych čekala, že se mi konečně něco s hůlkou povede, jsem mávla hůlkou. Ruce mě začali brnět a ucítila jsem teplý příjemný vánek, který mě trochu rozcuchal. Z hůlky vycházelo příjemné teplo, které se postupně rozlézalo po mém těle. Překvapeně jsem otevřela oči a zjistila jsem, že z mé hůlky vychází světlo, které se postupně zvětšovalo. Nejprve to bylo jenom malé nepatrné světýlko na konci hůlky, ale jak rostlo, tak začalo být oslepující. Stejně tak hůlka začala více hřát, až nakonec začala pálit. Nakonec jsem musela přimhouřit oči a chtěla jsem uhnout pohledem, ale fascinovaně jsem sledovala hůlku. Sledovala jsem jenom hůlku a snažila se vydržet její světlo a její pálení.
Přerušilo se to, až když cinknul zvonek nad dveřmi a já jsem se lekla tak, že mi hůlka vypadla z ruky. Sotva jsem se jí přestala dotýkat, hůlka zhasla a vše se zdálo být stejné jako předtím. Akorát v ruce jsem stále cítila teplo.
Sehnula jsem se a zvedla hůlku ze země. Když jsem jí pak položila na pult, tvářil se trochu zvláštně. Střídavě se díval na mě a na hůlku a přitom vypadal zamyšleně.
"Zvláštní. Tohle ještě žádná hůlka, kterou jsem někdy prodal, nikdy neudělala. Každopádně je dobře, že jsme konečně našli tu správnou hůlku. Nakonec je to mahagonová hůlka, třináct palců a žíně z jednorožce. Bude to 1 galeon a 2 srpce." Vytáhla jsem váček s penězi a podala mu jednu zlatou a dvě stříbrné mince. Poděkovala jsem panu Ollivanderovi a rozloučila se s ním. Hůlku jsem si schovala do kapsy a chystala jsme se odejít. Když jsem se otočila, zjistila jsem, kdo způsobil cinknutí zvonku nad dveřmi. Caroline odešla zmínila se při vybírání.
Mezi mnou a dveřmi stál bledý chlapec s povýšeným výrazem ve tváři. Byl zhruba v mém věku. Měl světlé, krátké vlasy, které byly velmi pečlivě uhlazené. Jeho pleť byla tak bledá, až se mi zdálo, že světlejší už být ani nemůže. Přestože bylo venku teplo, byl oblečený do černé košile a černých kalhot a přes ramena měl přehozený smaragdový plášť, který zdobila spona ve tvaru hada. Připadala jsem si vedle něj trochu mudlovsky, když jsem měla na sobě obyčejné džíny a obyčejné triko. Díval se přímo na mě a já jsem postřehla, že má šedé oči.
Prošla jsem kolem něj ke dveřím a vyšla jsem ven na ulici. Nedalo mi to a musela jsem se ohlédnout, jestli ještě náhodou něco uvnitř v obchodě nezahlédnu. Bohužel ta tmavá skla plnila účel a nic tam nebylo vidět. Nechala jsme to tedy být a udělala několik kroků dopředu do davu lidí. Podívala jsem se na hodinky a rovnou jsem zamířila k bance. Hagrida jsem viděla už z dálky, jak stojí před bankou a hledá mě v davu lidí. Když jsem byla pár metrů od nich, jeho oči mě konečně našly a ve stejnou chvíli jsem spatřila, jak vedle něj stojí Harry.
"Tak co, Kate? Nakoupilas toho hodně?" zeptal se mě Hagrid a přitom se na mě usmál.
Zavrtěla jsem hlavou. "Stihla jsem akorát koupit hůlku. Trvalo mi dlouho, než si mě nějaká vybrala."
Harrymu se zablýsklo v očích. "Hůlku?" zeptal se mě a já jsem vytáhla svojí hůlku z kapsy, abych mu ji mohla ukázat.
"Mahagonové dřevo, 13 palců a žíně z jednorožce" oznámila jsem mu. Harry si mojí hůlku chvíli prohlížel a pak mi ji vrátil zpátky.
"Co jsi říkala o tom, že ta hůlka si tě vybrala? Ty sis tu hůlku nevybrala sama?" zeptal se mě přitom.
"Hůlka si vybírá kouzelníka a ne kouzelník hůlku. Alespoň tak mi to říkal prodavač. Vyzkoušela jsem spoustu hůlek, než jsem našla jednu, která nějak reagovala, když jsem s ní mávla."
"No, tak bychom se mohli zajít podívat po nějakejch těch věcech z toho seznamu" řekl Hagrid a my zbytek dopoledne a část odpoledne strávili chozením po obchodech. Zašli jsme do Krucánků a Kaňourů. Měli tam police s knihami, které sahaly až ke stropu a byli naplněny knihami různých druhů. Každá z těch knih mě lákala, abych si ji přečetla. Za poslední rok jsem četla hodně knihy z knihovny, ale ty se s těmihle nedaly srovnávat. Byly tu knihy o věštění, živlové magii, mudlech, různé příručky, cestopisy, o zvířatech a spousta dalších. Tam nebylo možné vybrat si jen jednu knihu. Naštěstí jsem měla seznam, a protože jsem se rozhodla šetřit s penězi, koupila jsem si jenom ty knihy na seznamu. Prodavači bylo hned jasné, že pojedeme do Bradavic. Nevím, jestli to bylo tím, že poznal Harryho, ale byl na nás ohromně milý a zdarma nám poskytnul tašku přes rameno s logem obchodu, takže jsme si měli v čem odnést knihy.
Potom už nám začalo kručet v břiše, takže jsme zašli do Kotle na oběd. Naštěstí už tam nebylo takové pozdvižení jako předtím, když se tam objevil Harry. Odpoledne jsme v dalších obchodech nakoupili cínové kotlíky, váhy, dalekohledy, sady základních přísad do lektvarů, sady skleněných lahviček a psací potřeby. Nejprve jsem tomu nemohla uvěřit, když jsem zjistila, že čarodějové píšou ještě klasickým perem, který si namáčejí do inkoustu. Copak jsme ve středověku?
Zbývalo nám už jen oblečení a Harrymu hůlka. Vzhledem k tomu, jak se na ni Harry těšil, jsem navrhla, abychom se rozdělili. Hagrid s Harrym půjdou nakoupit hůlku a já mezitím půjdu nakoupit oblečení, kde se pak ke mně Harry připojí. Vešla jsem do obchodu s názvem Madame Malkinová / Hábity pro každou příležitost. Vevnitř stála Madame Malkinová, což byla baculatá, usměvavá čarodějka ve fialovém hábitu. Hned poznala, že pojedu do Bradavic a zavedla mě dozadu, kde mě postavila na stoličku, přetáhla mi přes hlavu hábit a začalo ho špendlit na správnou délku. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, s překvapením jsem zjistila, že vedle mě na stoličce stojí ten samý chlapec, který mě vyrušil při vybírání hůlky.
"Ahoj," pozdravil mě. Jeho hlas byl chladný a povýšený, stejně jako jeho výraz v obličeji. "Jsem Draco Malfoy."
"Ahoj," odpověděla jsem mu na pozdrav. "Jsem Holly Becker."
"Hmm…" Na chvíli se zamyslel a pak se na mě podíval s výrazem, jako kdybych byla jen obtížný hmyz. "Ty jsi z mudlovské rodiny?" zeptal se mě a v jeho hlase bylo znát ještě více povýšenosti.
"Neznám svoje rodiče mám jen mamku, takže nevím. Proč tě to zajímá?"
"Tvoje jméno mi nic neříkalo, tak jsem myslel, že jsi z mudlovské rodiny. Ono ty mudlovské šmejdy, co nemají rodiče kouzelníky, by vůbec neměli do školy přijímat. Magie má zůstat pouze mezi čaroději a nebrat nikoho z mudlovských rodin."
"Takže podle tebe, když někdo má mudlovské rodiče a objeví se u něj kouzelnické schopnosti, neměl by je vůbec rozvíjet a žít dál mezi mudly?"
"Přesně tak."
"A co když někdo žije mezi mudly život, který nemá rád? Co když cítí, že je nějak jiný? Co když v dětství omylem použije svoje schopnosti, o kterých neví, že je má, a ostatní mudlové se mu pak straní? Nechal bys ho pak žít život, kdy nikdy nebude plně přijat mezi mudly?"
Dracův výraz v tváři se změnil. Svými otázkami jsem ho vyvedla z míry a on zaváhal.
"No, možná v takovém případě by pro něj bylo lepší, kdyby nastoupil do Bradavic." Chvíli potom jsme tam stáli potichu a nechali ostatní, ať nám špendlí hábity. Nejspíš poslouchali, o čem jsme se bavili, ale nedali na sobě nic znát.
Po chvíli Draco promluvil: "Přemýšlela jsi už, do jaké bys chtěla koleje?"
"Koleje? Vyrůstala jsem v mudlovském dětském domově. To, že jsem čarodějka, vím od včerejška. Takže vůbec netuším, o jakých kolejích mluvíš."
Draco se na mě podíval lítostivým pohledem a začal mi vysvětlovat pojem koleje. "V Bradavicích jsou čtyři koleje. Každá kolej má svojí společenskou místnost. Při hodinách se snažíš získat pro svoji kolej získat body, a když něco provedeš, tak tvoje kolej o body přijde. Na konci roku kolej s nejvyšším počtem bodů získá školní pohár. Ty koleje se jmenují Zmijozel, Havraspár, Mrzimor a Nebelvír. Do koleje tě rozřadí podle tvých vlastností. Ti chytří jdou do Havraspáru, ti stateční do Nebelvíru, ti čistokrevní do Zmijozelu a všichni ostatní do Mrzimoru. Já se pravděpodobně dostanu do Zmijozelu. Všichni moji předkové chodili do Zmijozelu, takže všichni čekají, že se tam také dostanu."
Čarodějka, která mu špendlila hábit, právě dokončila svoji práci. Draco seskočil ze stoličky a rozloučil se se mnou.
"Tak ahoj. Uvidíme se v Bradavicích a doufám, že ve Zmijozelu," rozloučil se se mnou a přitom se na mě mírně pousmál.
"Uvidím, jak to dopadne. Ahoj," rozloučila jsme se s ním. ,,A Holly ty jsi tu no myslela jsem že pro hábit jsi už byla
Chvíli jsem tam stála na stoličce a po chvilce dorazil do obchodu i Harry. Čarodějka ho postavila na volnou stoličku, kde stál doteď Draco. Harry mi vyprávěl o svojí hůlce. Koupil si cesmínovou hůlku, jedenáct palců dlouhou s perem ptáka z fénixe. Potom Harry trochu posmutněl, když mi povídal o tom, že fénix, od kterého má jeho hůlka pero, ztratil ještě jedno pero. Tuhle hůlku, ve které je toto druhé pero, a která je díky tomu sestrou jeho hůlky, si koupil člověk, který způsobil Harrymu jizvu na čele. V tuhle chvíli, kdy mi to Harry vyprávěl, jsem se rozhodla využít příležitosti a zeptat se ho na něco, co mi vrtá hlavou od doby, co jsme vešli do Kotle.
"Harry, proč jsi vlastně tak slavný? Proč všichni ti lidé v Kotli si s tebou chtěli potřást rukou a každý z nich znal tvoje jméno? Proč máš tu jizvu na čele?"
Harry mi začal poněkud neochotně vyprávět svůj příběh. Údajně před jedenácti lety byl jeden mocný, zlý černokněžník, který se jmenoval lord Voldemort. Všichni se ho báli a on jedné říjnové noci přišel do domu, kde žil s rodiči. Harrymu byl teprve jeden rok, takže si nic nepamatuje. Od Hagrida ví, že zabil jeho rodiče, a když se pak pokusil zabít i jeho, něco se stalo. Stalo se něco, co Voldemorta skoro zabilo a Harrymu to způsobilo na čele jizvu. Kvůli tomu je tak slavný, že zničil Voldemorta.
"…a tak mi to včera Hagrid pověděl. Jsem slavný kvůli něčemu, na co si ani nepamatuji. Jediné, co si pamatuju je zelené světlo. Do včerejška jsem žil u svých příbuzných a vůbec jsem netušil, že jsem čaroděj."
"Tak tohle máme společné. Já do včerejšího dne také netušila, že jsem čarodějka."
V tu chvíli mi madame Malkinová oznámila, že je můj hábit hotový a po chvilce byl i Harryho. Společně jsme odešli za Hagridem, který čekal před obchodem. Zatímco jsme byli vzadu, využil naší nepřítomnosti a zašel do obchodu koupit Harrymu dárek. Nyní v ruce svíral klec se sněžnou sovou. Byla nádherná a já jsem ji Harrymu záviděla. Harry poděkoval Hagridovi za dárek.
"Jak ji pojmenuješ?" zeptal se ho Hagrid. Harry chvíli přemýšlel a po chvíli se rozhodl pro jméno Hedvika.
Hedvika byl náš poslední nákup ten den. Odpolední slunce už začínalo zapadat a my jsme odcházeli z Příčné ulice obtěžkáni taškami. Naštěstí jsme s Harrym měli Hagrida, který nám se spoustou věcí pomohl. Pro něj to bylo lehké. Nejprve Hagrid s Harrym doprovodili mě domů. Hagrid mi položil tašky před dveře a podal mi obálku.
"Máš v ní lístek na vlak, kterej tě odveze do školy. Jede ti to prvního září z nádraží King´s Cross. Jo a teď, když už máš hůlku, nesmíš používat žádná kouzla, takže bacha na to. Kouzla budeš moct používat, až budeš dospělá. Jinak mužeš čarovat jenom ve škole. Užij si zbytek prázdnin," rozloučil se se mnou a přívětivě se na mě usmál.
"To vy dva taky," rozloučila jsem se s nimi.
Hagrid s Harrym odešli ulicí. Vzala jsem tašky a vešla jsem dovnitř. Zjistila jsem, že u okna stojí Tom a Valerie a snaží se vypadat nenápadně.
"Hledala tě tu Annie," oznámila mi chladně Valerie.
"Hmm…" odpověděla jsem jí a obrátila jsem se na Toma. "Pomohl bys mi s těmi taškami nahoru, prosím?" požádala jsem ho.
Tom chvíli váhal, ale pak přikývl a vzal si ode mě několik tašek, které nesl nahoru. Neuniklo mi, že se snaží zahlédnout obsah tašek. Naštěstí byly dobře zavřené, takže neměl moc velkou šanci zjistit, že právě nese kotlík, lahvičky a přísady do lektvarů. Možná mohl akorát po hmatu poznat kotlík. Jestli něco poznal, tak to na sobě nedal znát.
Když vyšel nahoru do mého pokoje, položil mi tašky na postel. Poděkovala jsem mu za pomoc a zavřela za ním dveře. Zbytek večera jsem strávila prohlížením knih. Byla jsem do čtení tak zabraná, že jsem ignorovala svůj kručící žaludek a prošvihla jsem večeři. Když jsem pak usínala, nemohla jsem se dočkat, až budu moci použít některá kouzla z knížek.
Vzpoměla jsem si na mamku. Co mi řekla první den.

Těším se na komentáře. A díky za ty předešlé Usmívající se tak komentujte dál. Kapitoly přidávám postupně a určení vydání je pro to aby kapiolky byly překvapením.
CarolinLily

Holly - Ráno 3.

17. září 2014 v 19:17 | CarolinLily |  FANFICTION ,,Holly"
V noci se mi znovu zdálo o tom černovlasém klukovi. Celý sen se odehrával v chatrči někde uprostřed moře. Tentokrát se ale v mém snu objevil i Hagrid. Bylo to poprvé, co se v těch snech o tom klukovi, objevil někdo nový. Hagrid přišel do chatrče ve chvíli, kdy ten černovlasý kluk ležel na podlaze a díval se na hodinky tlustého kluka, který ležel na pohovce nad ním. Hagrid vešel dovnitř a vysvětlil tomu černovlasému klukovi, že je čaroděj, a předal mu stejný dopis, který dal mně.
Bohužel se mi za celý ten sen nepodařilo postřehnout, jak se ten kluk jmenuje. Nikdy ho v mém snu neoslovil. Nejspíš můj mozek není schopný vymyslet pro mojí vymyšlenou postavu dobré jméno.
Ráno, když jsem se probudila, jsem ještě chvíli ležela v posteli. V hlavě jsem si promítala svůj sen a včerejší návštěvu. V tom snu se tomu klukovi stalo přesně to samé, co se stalo včera mně. Bylo pochopitelné, že se včerejší návštěva dostala i do mého podvědomí, a proto se mi zdál ten sen, ale nebylo mi jasné, proč se to odehrávalo zrovna v chatrči uprostřed moře.
Vstala jsem z postele a podívala se z okna. Obloha byla jasná, po bouřce nezbyl ani mráček. Podívala jsem se na hodinky. Bylo skoro osm hodin. Oblékla jsem si svoje oblíbené džíny a tričko a sešla jsem dolů na snídani. Takhle brzo dole bylo jen málo dětí, většina scházela dolů až po osmé hodině. Většinou takhle brzo vstávaly jenom ti nejmenší a dívali se na pohádky.
Prošla jsem klubovnou, kde hrál v televizi Pokémon a vešla jsem do jídelny. Na stole už byly připravené rohlíky, nakrájený chleba, máslo a pomazánka. V jídelně seděla pouze Valerie s Tomem. Během posledních několika let se dost spřátelili a trávili společně čas. Jakmile jsem vešla, Valerie se na mě zamračila a raději odešla. Už pět let se mnou nevydrží v jedné místnosti a snaží se ode mě dostat co nejdál.
Takže v jídelně zůstal jen Tom a já. Sedla jsem si naproti němu a nevšímala jsem si, že mě sleduje. Místo toho jsem se snažila předstírat, že mě zaujal obrázek, který visel naproti na zdi, a uhýbala jsem mu pohledem. Přemýšlela jsem, kde se asi nakupují věci do Bradavic. Z úvah mě vytrh Tom.
"Dneska ráno máš nějak dobrou náladu" řekl. Do té doby jsem si neuvědomila, že se celou dobu usmívám. Přestala jsem mu uhýbat pohledem a podívala jsem se na něj.
"Nemůžu mít dobrou náladu?" zeptala jsem se ho.
"U tebe je to neobvyklé" odpověděl mi.
"To zní, jako kdybych byla nějaká nepříjemná zlá mrcha, která se pořád mračí. To ti teda pěkně děkuju."
"Tak jsem to nemyslel. Spíš se jenom málokdy usmíváš. Proč dnes ta změna?"
"Muselo se něco změnit? Prostě jsem se jenom dobře vyspala a je krásné slunečné ráno. Není tohle dostatečný důvod k dobré náladě?" Začínala jsem si připadat trochu jako u výslechu. Chtěla jsem se jen v klidu nasnídat. Navíc bych mu asi tak těžko mohla začít vykládat o tom, že mě včera navštívil obr, který mi oznámil, že jsem čarodějka, a nastoupím do školy čar a kouzel v Bradavicích. Kdybych mu to řekla, tak bych akorát potvrdila výmysly, které se o mně povídají.
"To by mohl být dostatečný důvod" odpověděl mi. Oddechla jsem si, že už se mě přestane vyptávat a já se v klidu nasnídám, jenže po chvíli pokračoval. "Nesouvisí ta dobrá nálada náhodou s tím obrovským chlapem, který sem včera přišel?" Zeptal se a zadíval s na mě. ,,Bavili jsme se s Vali co tu mohl chtít." Vysvětlil.
"Ne, nesouvisí. Proč by mělo?" odpověděla jsem mu a snažila jsem se nedat na sobě znát, jak mě to znepokojilo.
"Ale jen tak mě napadlo, že by to spolu trochu mohlo souviset, když včera byl společně s vychovatelkou u tebe v pokoji. Navíc ty máš od té doby očividně dobrou náladu. Co ti řekl?" pokračoval dál ve vyslýchání. Mohlo mě napadnout, že si ostatní všimnou, jak Hagrid vešel do mého pokoje. ,,A taky ta žena několikrát jsem ji tu viděl. Je ti docela podobná." Dodal.
"Nic zvláštního" řekla jsem lhostejně, jako kdyby o nic nešlo. Dívala jsem se z okna. Snažila jsem co nejrychleji dojíst snídani, aby Tom neměl příležitost, dál se vyptávat. Pokoušel se ze mě ještě něco dostat. Ale odpovídala jsem mu jen že nic nevím.
Nakonec jsem dosnídala v rekordním čase a odešla z jídelny. Když jsem procházela klubovnou, nemohla jsem si nevšimnout, jak mě Valerie sleduje a hned potom, co jsem odešla, se zvedla a odešla za Tomem. Když jsem šla nahoru po schodech do svého pokoje, začínaly už scházet dolů na snídani ostatní.
Zůstala jsem ve svém pokoji a vyhlížela oknem Hagrida. Zároveň jsem přemýšlela nad tím, co mi včera řekla Caroline Blacková. Kdyby mi po včerejšku nezůstal v pokoji ten dopis, nejspíš bych si myslela, že to byl jen sen. Zatím, co jsem vyhlížela Hagrida, vzala jsem do ruky obálku a znovu si četla dopis, kde se píše o mém přijetí. Když jsem ho pak uklízela zpátky do obálky, všimla jsem si tam dalšího listu, na který jsem předtím zapomněla. Vytáhla jsem ho a zjistila, že tam je napsaný seznam věcí, které mám mít do školy.
Najednou jsem si uvědomila, že nemám moc peněz a vůbec jsem netušila, kolik ty věci můžou stát. Bylo toho hodně a já netušila, jestli mi bude na něco takového ochotný přispět dětský domov. Včera se o penězích nezmínili. Předpokládali snad, že mám na to našetřeno dostatek peněz? Domov nám všem dětem dával trochu peněz jako kapesné, ale nikdy toho nebylo mnoho. Vždy jsme si to šetřila a kupovala za to dárky Annie k narozeninám a Vánocům, ale bude to co mám našetřeno stačit na všechny věci?
Z mých úvah mě vytrhlo až mohutné zaklepání dole na dveře. Hned mi bylo jasné, kdo to je. Když jsem se zamyslela, tak jsem zapomněla sledovat ulici, jestli nejde Hagrid nebo Caroline. Ihned jsem se zvedla a vzala si bundu. Obálku se seznamem a peněženku si nacpala do kapsy a běžela dolů.
Chtěla jsem stihnout otevřít dřív, než se dole objeví někdo z ostatních dětí. V hlavě jsem už viděla, jak Tom a Valerie otevírají dveře. Bohužel, když jsem doběhla dolů do přízemí, tak se to stalo skutečností. Ve chvíli, kdy jsem sbíhala poslední schody, otevíral Tom. A vedle něj stála Valerie. Ve dveřích stál Hagrid, na první pohled děsivý, a usmíval se na Toma a Valerii.
"Nazdar, děti. Nevíte, kde je Holly?" zeptal se přívětivě těch dvou. Ani jeden z nich se nezmohl na slovo, místo toho jen ustoupili a mně se podařilo zahlédnout v jejich tváři zděšený pohled. Nebylo se čemu divit. Hagrid svojí obrovitostí naháněl strach každému.
"Tady jsem" ozvala jsem se a Hagrid se na mě podíval.
"Dobré ráno, Holly. Jsi připravená vyrazit na nákupy?" usmál se na mě a já přikývla.
"Ještě než vyrazíme," začal Hagrid "rád bych ti někoho představil." Hagrid vešel dovnitř a za ním nějaký kluk. Moc jsem si ho nevšímala, spíš jsem sledovala vystrašené pohledy v Tomově a Valeriině tváři. Užívala jsem si ten pohled na ně. To se nevidí každý den.
"Ahoj" řekl ten kluk "Já jsem Harry Potter."
Teprve teď jsem se podívala na toho kluka a s překvapením zjistila, že to je ten černovlasý kluk z mých snů.

Takže 3. kapitola CarolinLily

Holly - Návštěva 2.

16. září 2014 v 18:30 | CarolinLily |  FANFICTION ,,Holly"
Tak další kapitola :)

Překvapeně jsem se na vychovatelku podívala. Nikdy za mnou nikdo nepřišel a teď, když jsem si to zrovna tolik přála, náhodou za mnou někdo přijde.
Podívala jsem se na obra, který stál za vychovatelkou. Teď jsem si ho mohla prohlédnout zblízka. Na sobě měl tmavý velký kabát se spoustou kapes a pod ježatou hřívou se ukrývaly oči, lesklé jako dva švábi. Když jsem vzhlédla do té jeho strašidelné tváře, s překvapením jsem zjistila, že se na mě ty jeho oči usmívají. A ta žena... ano byla to ta co jsem ji viděla minule měla i ty zelené šaty a i snad skřipec s kamínky. Ale zarazilo mě, proč je tu? Vždyť říkala něco o dceři. A ještě něco, vypadala jsem jako její mladší kopie. Stejné oči, vlasy... na chvíli jsem pomyslela že by to mohla být moje maminka, ale to jsem zamítla.
"Tady pán přišel z jedné školy Bradav- Přišel, aby ti řekl, že…." Vychovatelka se pokusila vysvětlit důvod jeho návštěvy, ale asi nenacházela slova. Místo toho jen zavrtěla hlavou a řekla: "Řekněte jí to raději sám".
Obr nečekal, jestli mu řeknu, aby šel dovnitř, a sám se protlačil dovnitř. Musel se shrbit, aby se vešel do dveří. Vešel dovnitř a rozhlédl se po mém pokoji. Napřed se podíval na židli, která zůstala stát vedle dveří. Zvažoval, jestli by ho unesla, pak ale zavrtěl hlavou a posadil se na postel, která dříve patřila Annie. Vychovatelka vešla hned za ním a posadila se na židli u dveří. Rudovlasá žena mi podala ruku a představila se. ,,Já jsem Caroline Blacková." ,,Holly." Řekla jsem svoje jméno. ,,Já vím usmála se na mě a posadila se také na postel. Posadila jsem se na svoji postel, takže jsem seděla naproti obrovi.
"Takže ty budeš Holly" řekl mi obr.
"Holly" přikývla jsem.
"Takže, Holly, já jsem Rubeus Hagrid, klíčník a šafář v Bradavicích. Říkej mi prostě Hagride" představil se. "Asi bych ti měl vysvětlit, co jsou to Bradavice. No, možná bude nejjednodušší, když si napřed přečteš tohle." Začal něco hledat po kapsách. Po chvíli vytáhnul z kapsy trochu pomačkaný dopis a podal mi ho.
Podívala jsem se na obálku. Byla na ní napsaná adresa smaragdově zeleným inkoustem.
Slečna
Holly Becker
White Street 78
Londýn
Obrátila jsem obálku a spatřila jsem na ní pečeť s erbem. Na erbu bylo velké písmeno B, které bylo obklopené lvem, orlem, jezevcem a hadem. Otevřela jsem obálku a objevila jsem v ní dva papíry. Vytáhla jsem oba dva a začala číst:

ŠKOLA ČAR A KOUZEL V BRADAVICÍCH
Ředitel: Albus Brumbál
Vážená slečno Beckerová,
s potěšením Vám oznamujeme, že ve škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás. V příloze Vám zasíláme seznam všech potřebných knih a vybavení. Školní rok začíná 1. září.
Se srdečným pozdravem
Minerva McGonagalová

Tu část, kde se píše škola čar a kouzel, jsem si musela přečíst několikrát, než jsem opravdu uvěřila, že se to tam píše. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na Hagrida.
"Škola čar a kouzel? To se tam učí nějaké kouzelnické triky, jako třeba vytahování králíka z klobouku?" zeptala jsem se ho.
Hagrid zavrtěl hlavou." Učí se tam skutečná kouzla a ne nějaký mudlovský triky."
"Mudlovský?"
"Mudla je takovej člověk, kterej neumí kouzlit. Ti ostatní jsou čarodějové a čarodějky" vysvětlil Hagrid.
"Kouzla, čarodějové, čarodějky…" Podívala jsem se na vychovatelku. "Neměl by někdo zavolat do blázince?" zeptala jsem se jí.
Vychovatelka zavrtěla hlavou. "Není to blázen."
"Já si myslím, že jo."
"Věřím, že ne. Souvisí to s tím, jak jsi se sem kdysi dostala."
"Vlastně sem to byl já, kdo tě tenkrát našel v domě" vložil se do toho Hagrid a já se na něj podívala. Přišlo mi trochu divné, že by to byl zrovna on, kdo mě kdysi našel. "Byla to tenkrát hodně zlá noc. Jedno kouzlo tenkrát zničilo jeden dům a tam jsem tě pak našel. Byl tam ještě jeden takovej malej kluk a tys ležela vedle něho. Oba dva jsem vás vzal a odnesl eště dřív, než se to tam začalo hemžit mudly. Jeho jsem odvez tam, kam jsem ho měl za úkol odvézt, a tebe jsem předal Brumbálovi."
"A ten Brumbál je ředitelem těch Bradavic?" zeptala jsem se a Hagrid přikývnul.
"Den po tom, co tě tady Hagrid našel, se tady ten Brumbál objevil a přinesl tě. O čarodějnickém světě jsem věděla už dříve. Nikdo tenkrát nevěděl kdo jsi, jestli jsi mudla nebo čarodějka, a proto jsi vyrůstala mezi mudly. Když se pak před pěti lety při té události s Valerií projevily tvé schopnosti, bylo už jasné, že jsi čarodějka, takže jsem o tom informovala dopisem Brumbála" pověděla mi vychovatelka.
"Takže já jsem čarodějka?" Oba dva přikývli. "A vy také?" zeptala jsem se ho.
"No, kdysi jsem do Bradavic chodil, ale - ehm - tak nějak mě vyloučili. Přišel jsem o hůlku a byl konec. Ale Brumbál se nade mnou smiloval a nechal mě v Bradavicích dělat hajnýho." ,,A vy také?" Podívala jsem se na ženu, která s nimi přišla. Přikývla.
Podívala jsem se na zem a zamyslela jsem se. Takže kouzla a čáry skutečně existují. Celé roky jsem přemýšlela nad tím, jak jsem tenkrát mohla Valerii odhodit. Snažila jsem se nějak si to racionálně vysvětlit, ale nikdy jsem na to nepřišla. Teď už to bylo jasné. Jestli mi teď ti dva nelžou, tak jsem to udělala nějakou svoji magickou silou.
Podívala jsem se na vychovatelku. "Proč jste mi nic neřekli? Celé roky mi vrtalo hlavou, co se tenkrát stalo. Už pět let se mi všichni vyhýbali a já ani nevěděla proč přesně."
"Myslela jsem, že pro tebe bude lepší, když budeš dál žít v klidu jako mudla. Nebylo ještě úplně jisté, jestli do Bradavic pojedeš." odpověděla mi.
"Ale….stejně tomu nemůžu uvěřit. Vždyť kouzla a čáry neexistují."
"Když ti teď ukážu kouzlo, uvěříš nám?" zeptal se mě Hagrid a já přikývla. Hagrid vytáhl z kabátu polámaný růžový deštník. Ale Caroline ho zastavila. ,,Hagride, ty nesmíš kouzlit." Trochu vyčítavě s na něj podívala. ,,Tak dobře." Přikývla nakonec. Namířil jím na malý ozdobný kamínek, který mi dala Annie loni v létě. Doteď ležel na mém nočním stolku, dokud na něj Hagrid nenamířil deštníkem. Kamínek se sám od sebe zvednul a levitoval zhruba dvacet centimetrů nad stolkem.
Překvapeně jsem vyjekla. Podívala jsem se na Hagrida. Jakmile přestal mířit deštníkem na kamínek, tak kamínek spadnul na stolek a zůstal tam ležet, tak jako předtím. Dívala jsem se teď na Hagrida jinýma očima. Teprve teď jsem jemu i vychovatelce doopravdy uvěřila.
"Tohle budu také umět?" zeptala jsem se.
Hagrid přikývnul. "Ale vocenil bych, kdybys vo tomdle nikde nic neřikala. Vono potom, co mě vyhodili ze školy a zlomili mi hůlku, tak mi zakázali dělat kouzla."
"A proč vás vyloučili?"
"No, myslím, že už sem ti řek všecko, co jsem měl. Dneska ještě musim někam zaletět a někomu ještě předat dopis. Tady paní Lopezová," ukázal k vychovatelce" s tebou jistě zajde nakoupit věci do školy." Hagrid se zvednul z postele, ale vychovatelka si odkašlala. Hagrid se zarazil, ale vychovatelce nevěnoval žádnou pozornost. Místo toho vyndal z vnitřní kapsy kabátu pomačkanou krabici a otevřel ji.
"U merlinovy brady, už jsem se lek, že sem to nechal doma" oddechl si a nevnímal přitom mojí nebo vychovatelčinu přítomnost.
Vychovatelka si znovu odkašlala a tentokrát se na ní Hagrid podíval.
"Byla bych radši, kdyby jste tam s ní zašel nakoupit vy" oznámila Hagridovi.
Hagrid pokrčil rameny. "Žádný problém" odpověděl jí a pak se otočil ke mně. Podařilo se mi zahlédnout, co se ukrývalo v té krabici, kterou držel v ruce. Byl v ní upatlaný čokoládový dort, na kterém bylo napsáno zelenou polevou: Všechno nejlepší k narozeninám, Harry! A nebyla bych to já a moje zvědavost, abych se ho nezeptala:
"Kdo je ten Harry?"
Hagrid se podíval na krabici a schoval ji zpátky do kabátu. "No, vlastně…"Zdál se trochu zaskočený. "Je zvláštní, že ho neznáš. Ale vodkaď bys ho taky mohla znát. Vono je prostě divný, že ho neznáš, když v našem světě ho znaj uplně všichni. A navíc když vzpomenu ještě na to, jak jsem tě našel…"
Chtěla jsem se ho zeptat, jak on souvisí s mým nalezením, když se ozvala vychovatelka.
"Myslíte toho Harryho Pottera?" ,,No ano." Řekla Caroline.
Překvapeně jsem se na ni podívala. Nejspíš musím vypadat hodně mimo, když i ona ví, o kom je řeč, a já nevím nic.
"Vono ho nejspíš uvidíš zejtra, protože s nim musim zajit taky nakoupit věci do školy. Takže se tu pro tebe stavim zítra ráno. Takže, ahoj zejtra" usmál se na mě. Vlastně, když jsem se na něj teď tak dívala., nevypadal tak hrozivě. Sice byl pořád obr, ale byl docela hodný.
"Nashledanou zítra!" oplatila jsem mu úsměv a on pak vyšel ven na chodbu. Vychovatelka se zvedla ze židle a chystala se jít za ním, ale ještě ve dveřích se otočila a řekla mi:
"Mimochodem, večeře už nejspíš bude." ,,Tak Holly dívala jses na mě tak nějak kdo asi můžu být. Takže já ti řeknu kdo jsem. Jsem bystozorka a většinou jsem v Bradavicích. Když něco budeš potřebovat můžš za mnou přijít." Řekla mi. ,,Dobře." Pochopila jsem. ,,Nejspíš nevíš kdo byli tvoji rodiče ale řeknu ti jedno. Chtěla jsm tě adoptovat ale Brumbál... no prostě všechno moc zamotal. Jestli chceš můžeš mi říkat mami. A když budeš chtít odejít odtud můžeš bydlet u mě. Ostatní ti řeknu potom. Brzy se uvidíme. Ahoj Holly." ,,Ahoj, mami." Odpověděla jsem jí.
Podívala jsem se ještě z okna a sledovala jsem, jak Hagrid dole vychází dveřmi a prochází ulicí. Po chvíli vyšla i Caroline a odešla někam pryč. Venku už se mezitím spustila pořádná bouřka. Po chvíli jsem sešla dolů na večeři a poprvé od doby, co Annie adoptovali, jsem se cestou dolů usmívala. Dokonce jsem se usmála i na Valerii, když jsem kolem ní procházela. Když jsem pak později ležela v posteli a usínala jsem, tak jsem se nemohla dočkat rána, kdy pro mě přijde Hagrid. Přemýšlela jsem nad rozhorem dnes.


Tak to byla 2. kapitola CarolinLily

Holly - Život v dětském domově 1.

16. září 2014 v 16:49 | CarolinLily |  FANFICTION ,,Holly"
Tato povídka je zase část celé knížky bohužel mi nějak nejde najít čas a dostat celý příběh na papír a do počítače. Jinak celý příběh exisuje jen v mé hlavě a napsané jsou části. :) hezké čtení. CarolinLily


Podívala jsem se z okna. Ze svého pokoje jsem měla výhled přímo na ulici. Je už večer, ale venku ještě běhalo několik dětí z dětského domova, kde žiji již od dob, kdy jsem byla malá. Nikdo neví, kdo jsou moji rodiče. Našli mě v jednom zničeném domě, když mi byl asi rok. Díky tomu ani nikdo neví, kdy mám narozeniny. Kdysi vychovatelky v našem sirotčinci rozhodly, že je budou slavit v den, kdy mě nalezli. Takže moje narozeniny se slaví v den, kdy je Halloween. Oslava tady v sirotčinci není nic moc, ale vychovatelky se snaží, aby to tady alespoň nějak připomínalo rodinu. Upeče se jednoduchý dort, na kterém je vždy jen jedna svíčka, protože nikdy není dostatek svíček, aby se každému dítěti na narozeniny dávalo tolik svíček, kolik je mu let.
Loni v říjnu jsem oslavila jedenácté narozeniny a jako každý rok jsem si přála jednu jedinou věc: odejít odsud. Neměla jsem život tady ráda. Nedokázala jsem se tu s ostatními moc skamarádit, většina si myslela, že jsem divná.
Když mi bylo šest let, tak jsem se trochu nepohodla s jednou holkou. Jmenovala se Valrie. Byla o tři roky starší než já. Už od začátky jsme si nepadly do oka. Nikdy jsme se spolu moc nebavili. Do té doby jsem se tu s každým kamarádila a nejspíš právě kvůli tomu mě Valerie neměla ráda. Soupeřily jsme o jejich pozornost, předháněly jsme se, kdo z nás je oblíbenější. Bylo to dětinské, ale bylo nám teprve šest let. Postupně jsme si začaly dělat naschvály. Nejdřív to nebylo nic zvláštního, schovávaly jsme si navzájem věci a podobně.
Jednou jsem to ale přehnala. Podařilo se mi potají vyslechnou rozhovor vychovatelek o ní. Byla odebrána matce, která byla alkoholička. Původně jsem si to chtěla nechat pro sebe, ale nevydržela jsem to a pověděla jsem to svojí nejlepší kamarádce Annie. Slíbila mi, že si to nechá pro sebe, ale bohužel nenechala.
Seděla jsem v klubovně a hrála jsem s ostatníma karty, když přiběhla do klubovny Valerie. V klubovně byla zrovna většina dětí z domova a dívala se na starou televizi. Když vešla Valerie, všichni se na ni podívali. Měla rudé tváře a v očích slzy. Přelétla očima po místnosti a našla mě. Několika kroky přešla ke mně. Nevěděla jsem vůbec, co se jí stalo, a proto jsem byla překvapená, když vymrštila ruku a vlepila mi facku.Zmateně jsem se na ní podívala a třela si přitom tvář.
"Šílíš? Co to do tebe vjelo?"
"Musíš se ptát? Copak nejsi spokojená? Musela si všem rozhlásit, že moje máma je opilec?" křičela na mě. Napřed jsem to nechápala, ale pak jsem se podívala na Annie, která se na mě dívala omluvným pohledem. V tu chvíli mi došlo, co se stalo. Podívala jsem se na Valerii.
"Řekla jsem to jenom Annie a nikomu dalšímu." bránila jsem se.
"Nelži! Vždyť, tohle si přesně chtěla. Aby tě všichni ostatní brali jako tu báječnou, zábavnou, dokonalou Holly, která je všemi oblíbená a s každým kamarádí. Bála ses, že by mohli mít radši mě a proto si se snažila najít na mě nějakou chybu. Tak se ti to povedlo. Můžeš si gratulovat."
"Tohle, ale vůbec nechci. Nesnažila jsem se najít nějakou tvoji chybu. Jenom jsem náhodou včera večer slyšela, jak se o tobě vychovatelky baví."
"Lžeš! A abys věděla, tak mě nevadí, že je moje máma v jednom kuse opilá. Alespoň mám nějaké rodiče i když nejsou dokonalí. To ale ty říct nemůžeš, co? Nikdo o tobě nic neví. Kdo ví, co jsi vůbec zač. Nemáš ani svoje vlastní příjmení, úřady ti přidělili, že budeš Beckerová. Já nějakou rodinu mám ale ty nemáš nikoho." Věděla jsem, že má pravdu a to mě štvalo už od doby, co pamatuji. Záviděla jsem ostatním, když je přišel někdo navštívit.
Když to teď Valerie říkala, projel mnou vztek. Nesnášela jsem ji za to, co říkala. Rozmáchla jsem se rukou a chystala jsem se jí praštit. Valerie věděla, co zkouším a nechala mě. Ona byla starší a v případě rvačky nade mnou snadno vyhraje. Pokusila jsem se ji uhodit, ale ona moji ruku chytila ještě dřív, než jsem se jí stihla dotknout. Byla jsem frustrovaná, že jsem ji nemohla ublížit za to, co řekla. Vítězně se na mě ušklíbla. Pokusila jsem se vymanit ruku z jejího sevření, ale držela mi ji pevně. Druhou rukou jsem se rozmáchla, ale opět se mi vyhnula.
Nemyslela jsem na nic jiného, než na to, jak bych ji mohla ublížit. Představila jsem si, co by se stalo, kdybych měla velkou sílu. Odhodila bych ji dozadu, až by narazila do knihovny. Viděla jsem ve svých představách, jak leží mezi rozbitými kusy knihovny a zmateně kouká, co se děje.
Na těle jsem ucítila chlad a naskočila mi husí kůže. Začala jsem se třást, ale nic z toho jsem nevnímala. Myslela jsem jenom na to, jak Valerie letí dozadu a naráží do knihovny. Najednou se to stalo skutečností.
Aniž bych ji nějak odhodila, strčila do ní nebo udělala jakýkoliv jiný pohyb, ona odletěla dozadu. Bylo to jako kdyby jí někdo neviditelný odhodil. Narazila zády do knihovny a ta se pod tlakem nárazu začala bortit. Valerie spadla na zem a vedle ní dopadaly kusy rozbité knihovny.
Všechno to bylo jako ve zpomaleném filmu. Neslyšela jsem nic, ani reklamu v televizi a ani hluk kolem. Stála jsem tam jako solný sloup a nevnímala jsem, jak ostatní pospíchají k Valerii, která ležela zničená na zemi. Jenom jsem koukala nepřítomně před sebe i ve chvíli, kdy přiběhli do místnosti vychovatelky.
Začala jsem vnímat teprve, až když mi Annie položila ruku na rameno. Jako jediná se nevěnovala Valerii a všímala si mě. Donutila mě abych se posadila.
Nikdo tenkrát nedokázal vysvětlit, co se stalo. Neměla jsem takovou sílu, abych dokázala Valerii odhodit. Valerie z toho vyvázla akorát se zlomenou rukou a lehkým otřesem mozku. Od té události se mi raději vyhýbala, stejně jako ostatní. Mysleli si, že jsem divná. Možná se mě i někteří báli. Když mi bylo devět, Annie zaslechla, jak se o mě baví dva malí čtyřletí kluci. Podle Annie, říkali něco o tom, že dokážu hýbat věcmi, aniž bych se jich dotkla, být neviditelná, létat, mám nadpřirozený sluch a zrak. Všechno to jsou výmysly, nikdy se mi nepodařilo znovu někým nebo něčím pohnout, ačkoliv jsme to s Annie zkoušeli.
Byla tu jedna věc, která byla zvláštní a o které jsem Annie neřekla. Opakovaně se mi zdálo o jednom klukovi. Byl asi tak stejně starý jako já. Měl stejně jako já zelené oči, ale na rozdíl ode mě měl černé krátké střapaté vlasy, zatímco já mám rudé dlouhé vlasy. Také měl na očích kulaté brýle, které byly poslepované izolepou.
Občas se i v mých snech objevil malý, tlustý, světlovlasý kluk, který byl asi tak ve stejném věku jako my, zhruba čtyřicetiletý, vysoký, tělnatý chlap s dlouhým knírem a vysoká, hubená, tmavovlasá, zhruba třicetiletá žena s dlouhým krkem. Byli to většinou takové krátké obrazy, jako třeba černovlasý kluk utíkající před tím tlustým. Ve všech těch snech mi ten černovlasý kluk připadal osamocený.
Tenhle sen se mi zdál i včerejší noc a pravděpodobně se mi bude zdát dnes také. Od té doby, co odešla Annie, se mi o tom klukovi zdá několikrát týdně. Annie se mnou spala ve stejném pokoji už od tří let, dokud ji před rokem neadoptoval jeden mladý pár. S Annie se sice potkáváme ve škole a často k ní chodím na návštěvu, ale už to není takové, jako když spala na vedlejší posteli.
Nedávno, když jsem byla dole zaslechla jsem z kuchyně rozhovr. Byli to dospělí kteří se bavili s jednou vychovatelkou v kuchyni. ,,Profesore, ale to nemůžete, ne nemůže tu zůstat!" Řekla rozčileně a smutně žena. Ten hlas, už jsem slyšela předtím, několikrát tu byla. ,,Uklidni se Caroline, sem patří byla nalezena patří sem do sirotčince." Řekl jí na to klidně starší muž. ,,Ale vy to nechápete j to moje dcera." Namítla Žena. ,,Ty jsi nikdy dceru neměla." Zamítnul starý muž. V té chvíli žena vyběhla z kuchně. Byla ke mě zády, neviděla jsem jí do obličeje. Měla dlouhé zrzavé vlasy do pasu spíše barvy krve jako já. Na sobě měla dlouhé smaragdové šaty a ve vlasech stejně smaradový skřipec posázený kamínky. Vyběhla ven z hlavních dveří někam pryč.
Často jsem teď sedávala u okna a dívala se ven. Někdy jsem si tady četla knížku. Nerada chodím dolů do klubovny, kde jsou většinou ostatní. Pravda je, že mám jenom jedinou kamarádku a tou je Annie. S nikým jiným jsem se nikdy neskamarádila, hlavně kvůli tomu, co se o mě začalo říkat.
Právě jsou letní prázdniny, takže škola není. Většinu času trávím u Annie doma. Její nový rodiče jsou milí lidé, ale nechci jim tam moc překážet. Annie je má ráda, ale jsou spolu teprve rok a já jim nechci překážet. Když je škola, tak je to jiné, to se s Annie vídám ve škole a není na tom nic divného, ale teď, když jsou prázdniny, by bylo divné, kdybych tam u nich byla od rána do večera každý den. Tohle jsou moje první prázdniny, kdy bydlíme s Annie někde jinde a já mám příliš volného času, takže se většinou nudím.
Často chodím do knihovny a půjčuji si tam knížky, protože tak se alespoň nějak můžu zabavit. Bohužel, všechny knížky, které jsem si půjčila, už mám přečtené, takže dnes nemám, co dělat. Snažím se proto zabavit koukáním z okna.
Je 31. července, přesně polovina prázdnin. Většina lidí odjela na prázdniny. Vychovatelky pro nás připravily týdenní výlet pod stan na venkov. Odjet jsme měli za týden. Znamenalo to pro mě, že budu celý týden chodit s ostatními po kopcích a všichni mě budou ignorovat.
Podívala jsem se nahoru na nebe. Dnes celý den pršelo a teď na chvíli přestalo. Některé děti z domova toho využili a vyběhli ven, aby si užili trochu čerstvého vzduchu. Blížící se mraky ale neznamenaly nic dobrého. Podle toho, co jsem zaslechla, když se spolu vychovatelky bavily, se blížila bouře. Venku proto nebylo moc lidí, všichni se pospíchali schovat, dřív než se rozprší. Dole se otevřely dveře a ven vyšla vychovatelka. Neslyšela jsem přes okno, co říkala, ale pravděpodobně je hnala dovnitř, protože děti z domova šly dovnitř.
Podívala jsem na starého budíka, který ležel na mém nočním stolku. Za chvíli měla být večeře. Chystala jsem se sejít dolů, když jsem si dole něčeho všimla. Venku ulicí právě procházel někdo, kdo upoutal mou pozornost. Na člověka byl až příliš vysoký a mohutný. Vypadal jako obr. Měl dlouhou, ježatou hřívu hustých vlasů a štětinaté vousy. Procházel ulicí a nevšímal si, když se několik lidí za ním otočilo. Nešel sám, kus před ním šla žena ta kterou jsem tu několikrát zahlédla a vyslechla i rozhovor.
Žena mířila přímo k domovu teď byla kousek za obrem. Předpokládala jsem, že jenom projde kolem našeho domova a půjde dál, ale on vyšel po schodech nahoru a zaklepal na dveře. Mohl normálně zazvonit, ale z nějakého důvodu zaklepal. Kdybych klepala já na dveře, nikdo by to stejně neslyšel, hlavně kvůli hluku, který vycházel z klubovny. Když ale zaklepal tenhle obr, slyšela jsem to až já tady nahoře ve druhém patře.
Zvědavost mě donutila, abych odešla od okna a vyšla ven na chodbu. Sešla jsem o jedno patro níž a zastavila se u schodů. Posadila jsem se na schodech a snažila se něco zaslechnout. Slyšela jsem vychovatelku, jak otevřela dveře. Podle několika hlasitých kroků jsem poznala, že obr vešel dovnitř. Bohužel se mi nedařilo zaslechnout něco z jejich rozhovoru, protože vychovatelka s ním odešla do kanceláře a tak jsem neměla šanci něco slyšet. Viděla jsem jak se žena jménem Caroline ještě ohlédla ke schodům. Její jméno jsem věděla z nedávného rozhovoru v kuchyni, kdy ji tak oslovit ten starý muž.
Opřela jsem hlavu o zeď a trošku jsem se zasnila. Představovala jsem si, že přišel za mnou, aby mi oznámil, že se nalezli moji rodiče. Představovala jsem si, že moje maminka je nějaká velmi důležitá a známá osobnost a společně s tatínkem mě museli dočasně někde schovat, protože mi hrozilo nebezpečí. Nechali mě proto v jednom domě a zařídili, aby mě tam někdo našel. Ve skutečnosti jsem jim ale celé ty roky chyběla. Přemýšlela jsem nad tou ženou, nejspíš to byla maminka nějakého dítěte z domova.
Po tváři mi stekla slza. Otřela jsem si ji rukávem svetru. Vzpomněla jsem si, jak závidím těm, za kterými sem někdo chodí a navštěvuje je. Poslední rok mě chodila navštěvovat jenom Annie. Přála bych si, aby za mnou alespoň jednou přišel někdo jiný než ona.
Za sebou jsem zaslechla, jak zavrzal schod. Prudce jsem se otočila. O několik schodů výš stál Sam Johnson, čtrnáctiletý blonďák, po kterém šílely všechny holky v domě ve věku jedenácti až čtrnácti let. Alexovi na nich nezáleželo, záleželo mu pouze na fotbale. Ve škole hrál fotbal za mladší družstvo, většinou hráli proti jiným školám v okolí.
Promnula jsem si oči, snažila jsem se, aby nebylo poznat, že jsem brečela. Rychle jsem vstala a prošla jsem rychle kolem něj nahoru do svého pokoje. Nevím, jestli poznal, že jsem brečela, ale ohlédl se za mnou. Možná mi něco řekl, ale nevnímala jsem nic a neslyšela jsem nic.
Zavřela jsem se ve svém pokoji. Nemáme od dveří klíče, proto jsem vzala židli a dala jí pod kliku. Nechápu proč jsem to udělala, když nikdo by se ke mně nesnažil dostat. Lehla jsem si na postel a zabořila hlavu do polštáře. Brečela jsem a moje slzy padaly na polštář.
Myslela jsem jenom na to, jak strašně mi teď chybí rodiče, rodina, kterou nemám. Byla bych ráda i za to, kdybych měla jenom nějakého hodně vzdáleného příbuzného. Kdokoliv kdo by mě přišel navštívit.
Najednou někdo zaklepal na dveře. Posadila jsem se na posteli. Ani jsem neslyšela kroky, jak někdo šel po chodbě. Otřela jsem si slzy a přešla ke dveřím. Dala jsem židli na stranu a otevřela dveře. Přede dveřmi stála vychovatelka, která se na mě usmála.
"Máš tady návštěvu."

Další díl příště. :o) CarolinLily

Lily Evansová a První cesta do Bradavic

16. června 2014 v 17:35 | CarolinLily |  Lily a Caroline
Mám tady začátek příběhu snad se vám to bude líbit je to jen část ale dopíšu to sem mám to všechno na papírech jen to přepsat.MrkajícíSmějící se užijte si čtení toho kousku! Vaše Lilyanka


Lily Evansová a První cesta do Bradavic

Na nádraží King`s Cross právě přicházela čtyřčlenná rodinka mladší dcera měla jet poprvé do Bradavic. Ta starší na ni byla poněkud naštvaná protože ona do školy čar a kouzel nemohla, protože to byla mudla. Jejich rodiče se překvapeně rozhlíželi po nástupišti 9 ¾ odkud měla mladší dcera jet poprvé do Školy Čar a Kouzel v Bradavicích.
Mladší rudovláska domlouvala své starší sestře a držela ji za ruku, ta se ji ale chtěla vytrhnout. ,,Peti, poslouchej mě! Až tam budu tak půju za tím profesorem Brumbálem a domluvím, abys taky mohla do Bradavic.'' ,,Já nikam ne-ch-ci!'' Dnažila se jí vytrhnout Petunie. ,,Jsi zrůda! Normální zrůda. Zrůdo!'' Vytrhla se jí Petunie a odráčela za rodiči. Lily smutně pohlédla na chlapce s černými vlasy po ramena stojícího se svou matkou poblíž. Kousek dál se loučila pětičlená rodinka se dvěma dětmi se Siriusem a s Caroline. O rok mladší chlapec, který měl jet do Bradavic až za rok ale chtěl tam jet hned ne až za rok. Opodál se loučili jejich příbuzní se třemi dcerami. Bellatrix, Narcisou a s Andromedeou, která jela di Bradavic poprvé. Nechyběli tam ani Molly Pewerellová s rodiči a dvěma bratry, Artur Weasly s rodiči nebo tříčlená rodinka Potterových. Bylo za 10 minut 11 hodin a všichni se začali hrnout do vlaku, nechyběly ani poslehní napomenutí na slušné chování, poslušnost ani ujištění že jim budou každý den posílat poštu.
Caroline a Sirius nastoupili do vlaku kde byli už skoro všichni, včetně Lily a Severuse. Hledali si volné kupé a potkali chlapce s brýlemi a nepoddajnými černými vlasy. ,,Ahoj! Já jsem James Potter.'' Pozdravil Siriuse. ,,Sirius." Odpověděl mladý Black. ,,Siriusi, jdu si najít kupé měj se!" Rozloučila se s ním Carolin. V kupé kde byli Severus a Lily zatím zněl rozhovor.,,Peti mě ne-návidí!" Postěžovala si se vzlyky Lily. ,,Jen žárlí že není jako ty, že je obyčejná." Chlácholil jí Severus. Poté se otevřely dveře a v nich stála dívka přesně taková jako byla Lily - Caroline. ,,Ahoj! Můžu si k vám přisednout?" Oba přikývli. ,,Jak jste se měli?" Posadila s otázkou Caroline. ,,Ale jo dobře, byla jsem s rodiči a sestrou u moře." Řekla Lil. ,,Já jsem byl u babičky a přijel k nám Lotty." Popsal svoje prázdniny Severus. ,,A ty Caroline?" Zeptala se ji Lily. ,,My jsme byli taky u moře." ,,A kde?" Ptala se dál Lil. ,,Na takovém malém ostrůvku u Austrálie, co má naše rodina." Vysvětlila jí. ,,To musí být super." Zasnila se Lil. ,,Jo to bylo. I když jsem se nemohla zbavit Belly." Usmála ae rudovláska a všichni se rozesmáli. Dál se jejich rozhovor nerozvíjel. Caroline si vzala knížku a Lily a Severus pozorovali měnící se krajinu za oknem.
Po chvíli se znovu otevřely dvěře kupé a byli tam Sirius a James. Zeptali se jestli si můžou přisednout a dostala se jim stejná mlčenlivá odpověď jako Caroline. Severus se opět začal bavit s Lily a Caroline si četla. Sirius a James jim nevěnovali pozornost a bavili s spolu. ,,Doufám že se dostaneš do Zmijozelu Lily." Řekl Severus. ,,Do Zmijozelu?" Podivil se James. ,,Kdo by tam chtěl? To já bych rovnou odešel než jít tam." Odfrkl si. ,,Ve Zmijozelu studovala clá moje rodina." Ušklíbl se Sirius. ,,Já myslel že jsi normální!" Podivil se se zděšením James. ,,Třeba tu tradici poruším." Ušklíbl se znovu. ,,A kam bys šel ty?" Zeptal se Sevrus Jamse. ,,Do Nebelvíru přece. Statčnost, síla a chrabré srdce, jako táta." Odpověděl James. Severus si odfkl. ,,Jstli dáváš přednost síle před rozumem." Ušklíbl se Severus. ,,Ty máš co říkat, když nemáš jedno ani druhé." Odsekl James. ,,Srabus." Zhodnotil Sirius. ,,Zmlkni Síriusi a vypadni i s tím tvím kamarádíčkem!" Vyskočila Caroline a vytáhla si hůlku. ,,Co chceš dělat?!" Zeptal se jí výhružně Sirius. ,,Ani neznáš žádná kouzla." Ušklíbl se. ,,To by ses divil!" Odvětila. ,,Stejě by ti to nedomluvilo!" Odsekla. ,,Hmm to máš teda smůlu nic nezmůžeš." Ušklíbl se znovu. ,,A co třeba, kdybych mamce poslala sovu a to teď. Hm?" ,,To by jsi neudělala!" Uskočil vyděšeně Sirius. ,,Ale jo." Odvětila. ,,Pojď Siriusi, jdem někam jinam." Obrátil s na něj James.
Ještě se od jednoho z nich ozvalo: ,,měj se Srabusi!" ,,Omlouvám se za něj, je to trouba." Omluvila se Carolin. ,,Vy jste sourozenci?" Zeptal se Severus. ,,Ne příbuzní, moji rodiče zemřeli." Odpověděla Caroline. ,,To je mi líto." Řekla smutně Lily. ,,To nic, mám jako rodiče Siriusovy rodiče. On ani svou rodinu nemá rád." Řekla trochu smutně Caroline.
Pět minut před vozčkem s občerstvením

cesta do Bradavic Lily a Severus
dopíšu Mrkající

Kam dál